Co s opuštěnými lomy po ukončení těžby?
Zkušenosti důlní společnosti Lafarge Holcim mluví jednoznačně ve prospěch navracení funkčních ekosystémů na místech zasažených předchozí těžbou nerostných surovin. Například ve Španělsku mají za sebou třicet let práce na obnově krajiny a ekosystémů. Vybírají si přírodě blízká řešení a za svou snahu před nedávnem získali prestižní ocenění European Business Awards for the Environment. Klíčovým faktorem jejich projektů na obnovu vytěžených lomů je biodiverzita, a tak ve spolupráci s nezávislými odborníky hledají cesty a způsoby obnovy krajiny, tak aby ji uvedli to lepšího stavu, než v jakém se nacházela před zahájením těžby. Daří se jim obnovovat původní krajinu, v níž se křehké populace ohrožených druhů mohou v citlivě zrestaurovaném prostředí pomalu a postupně zmátořit.
Jako jeden z příkladů společnost uvádí právě španělský lom Yepes-Ciruelos. „Podařilo se nám pro tento bývalý lom získat 360 rostlinných druhů, které mají velmi vysokou ekologickou hodnotu,“ prohlašují. Kromě rozšíření rostlinné biodiverzity mysleli v Yepes-Ciruelos také na ostatní aspekty obnovy původní krajiny. Vysadili tu proto některé druhy krmných plodin, ty přitahují opylovače a za těmi se sem v další návaznosti zase stahuje ptactvo. „Ve snaze napodobit přírodu jsme vytvořili životní prostor a útočiště pro desítky živočišných druhů, které mají možnost se tu usídlit a rozmnožovat se,“ uvádí vedení společnosti. „A navíc tu na místě bývalé důlní těžby vznikl krásný a dnes už v mnohém přirozený les, který může každý den přivítat tisíce návštěvníků.“
Strategie obnovy přirozeného prostředí vzniká dlouhé roky před ukončením těžby: pravidelně se sbírají data, aby bylo možné spolehlivě rozpoznat nejrůznější úskalí, ale také uvědomit si možnosti, jež konkrétní obnovovaný lom nabízí. V jihoamerické Kolumbii se proto při renovaci lomů propojili s národní sítí shromažďující údaje o biodiverzitě země a prostřednictvím této spolupráce mají na svém kontě péči o zhruba 600 živočišných a rostlinných druhů, 60 hektarů obnovené půdy a 114 000 stromů vysazených na zrekultivovaných plochách.
Zajímavý projekt obnovy zrealizovali na místě jednoho bývalého lomu v Kanadě. Vše začalo pozorováním zahnízdění páru orlů. Následně vzniklá ochranná iniciativa si kromě orlů vzala do péče i další dva druhy – sýce amerického a poštolku. Dnes jsou tu nainstalovány hnízdní kamery a členové místní komunity ve spolupráci s biology mají možnost pozorovat chování a potřeby vybraných druhů. Každý podzim jsou místní, zaměstnanci společnosti a jejich rodiny pozváni, aby se zúčastnili společného chytání, kroužkování a opětovného vypouštění ptáků. Díky nezbytné osvětě chápou, že to vše přispěje k prohloubení našich znalostí o jejich životě.
Ne vždy je to pohádka se šťastným koncem
Ovšem ne každý obnovený lom je takovou pohádkou se šťastným koncem. Některé zkušenosti z Nového Zélandu hovoří jiným jazykem. V této ostrovní zemi se nachází více než 1 100 registrovaných lomů. Některé jsou malé a třeba na odlehlých místech, ale mnohé z nich jsou velké a komplexní a často se nacházejí v těsné blízkosti měst. Získání povolení k těžbě je tu do velké míry odvislé také od toho, jaký plán obnovy lomu po ukončení těžby jeho budoucí provozovatel předloží. Základní obnova krajiny je dnes samozřejmostí, ale pouhé obnovení ekologie vytěženého místa už nestačí. Někdy se obnova krajiny povede, jindy vůbec.
Příkladem povedeného projektu je třeba lom Horokiwi ve Wellingtonu, kde promyšleně a citlivě navržený design obnovy přispěl k tomu, že se do lomu navrátila původní ekologie, a navíc tu pro veřejnost vzniklo nové rekreační místo.
Jádro větších či menších rekultivačních neúspěchů tkví v tom, že současná novozélandská legislativa požaduje, aby byl lom po ukončení těžby navrácen do „přirozeného“ stavu. To je poněkud vágní požadavek, když si představíme, že při každé těžbě dochází k přesunu obrovského množství povrchové zeminy, aby byla těžená surovina vůbec přístupná, a to dramaticky mění povrch v místě těžby. A právě tato zemina je po ukončení těžby nejdůležitějším nástrojem obnovy. Vytěžený lom se znovu zaveze a nabude tak jakéhosi přirozeného krajinného vzhledu. I osázení takto zrekultivované krajiny probíhá většinou jednoduše – je tu rozprášena směs semen vybraných místních druhů, hnojiva a mulče, případně je to doplněno ruční výsadbou, a všechno ostatní už jde tak nějak samo. Většina rekultivací je proto z biologického hlediska úspěšná a vyústí v celkové anebo alespoň částečné obnovení ekologických procesů. Z tohoto pohledu se dá za úspěšnou označit například obnova vápencového lomu na Cape Foulwind. Druhou stránkou věci ale je, že tento zrekultivovaný lom leží blízko center života místních komunit, a ještě k tomu na hlavní turistické stezce, a mohl by tudíž hrát daleko větší roli coby veřejný prostor.
Oproti tomu lom Mikonui Valley na novozélandském západním pobřeží je ochránci a environmentalisty považován za velké selhání. Společnost, které dostala povolení tu těžit, lom nikdy po ukončení těžby dostatečně nezrekultivovala a velmi pravděpodobně už tak nikdy neučiní. Krajina tu vtíravě připomíná měsíční povrch. Velkou chybou tohoto projektu bylo, že o následné obnově krajiny se začalo uvažovat až těsně před ukončením těžby. Pak už nezbýval příliš velký prostor pro určení, jakou podobu a účel by okolní krajina měla získat, natož aby pak mohla mít nějaký přínos pro komunity, které žijí v jejím okolí.
