Co se svět může v šetření vodou naučit od Izraele?

Jak tedy Izrael, jehož území tvoří z poloviny vyprahlá poušť, a k tomu je navíc často stižen suchem, a jehož historickým prokletím je chronický nedostatek vody, dokázal, že je schopen vyprodukovat více vody, než potřebuje?

Sucho se stává novou normou

Sucho a nedostatek vodních zdrojů v posledních letech postihuje čím dál více míst na světě a problémy s tím související se řetězí. Zemědělci zasévají méně plodin, aby s vodou vystačili, a tím se zvedají ceny potravin. Od toho pak není daleko k nespokojenosti a sociálním nepokojům. Přesto jsou cesty, jak by se dala i tato krize zažehnat, a Izrael nám je už mnoho let ukazuje. V době, kdy se sucho stává novou normou, má tato malá pouštní země už dávno vypracovánu strategii i infrastrukturu, díky které zásobuje vodou své obyvatele i zemědělské podniky. Je na čase zaměřit se na to, jak to v Izraeli dělají, namísto spoléhání se na každoroční úhrn dešťových a sněhových srážek, protože ty prostě mohou přestat přicházet.

Odsolené moře, rozkvetlá poušť

Izrael se při získávání vody nespoléhá na jediný zdroj, v historii se tu dostatečně poučili. Jsou věrni tradičním metodám, ale také se nebojí riskovat. Přístupem pokus-omyl a otevřeností vůči nejrůznějším inovacím se tak často dopracují k průlomovým objevům a díky tomu patří ve výrobě a získávání pitné vody ke světové špičce.

Izraelský stát vznikl v roce 1948, ale už o desítky let dříve, ještě pod kontrolou britského mandátu, začalo zdejší sionistické vedení přikládat zaopatření země dostatečným množstvím kvalitní vody stejnou důležitost jako obraně a přistěhovalecké problematice. Na rozdíl od většiny zemí světa, kde mají vodohospodářské otázky na starosti nižší úředníci, se jimi v Izraeli vždy zabývali ti nejvyšší – s pozorností, která nemá daleko k posedlosti, v touze najít nejsprávnější řešení. Například ještě dlouho předtím, než Izrael začal s odsolováním, psal první izraelský premiér David Ben-Gurion často o odsolování moře, jehož důsledkem bude rozkvetlá poušť. To je sice nadsázka, ale pravda je, že země je v nakládání s vodou nesmírně efektivní.

Avšak ne všechno, co je možné v Izraeli, je aplikovatelné i jinde. Největší výhodou v nevýhodě je pro Izrael pochopitelně jeho malá velikost – všechny jeho metody se tu praktikují mnohem jednodušeji než v zemích o mnohem větší rozloze. Stejně tak tu úspěchu nahrává i délka pobřeží a dostupnost odsolovacích zařízení na něm umístěných pro většinu obyvatel země. To všechno jsou možnosti, které se jinde nenaskýtají.

Skutečná cena za vodu

Vše začíná už tím, že Izrael účtuje za vodu skutečnou cenu. Jen pro ty, kteří pobírají sociální dávky, je její cena dotována státem. Všichni ostatní platí plnou cenu. To přirozeně vede k tomu, že se všichni odběratelé, ať už běžní občané, nebo podnikatelské subjekty, snaží vodou co nejvíce šetřit, v maximální možné míře ji recyklovat a vyhledávat technologie, které umožňují její co nejefektivnější využití.

To je zásadní rozdíl od zbytku světa, kde je voda silně dotována. Vodou se pak v důsledku lehkomyslného nadužívání zbytečně plýtvá. Jedním příkladem za všechny je kapající potrubí: při plných tržních cenách za vodu je levnější opravit kapající vodovodní trubky, než je nechat kapat a plýtvat tak vodou, a proto Izrael vykazuje nejnižší procento ztrát vody kvůli prosakujícímu potrubí, mezi 7 a 8 % (ve Spojených státech je to pro srovnání až 50 %).

Izraelský úspěch s vodou souvisí také s rozhodnutím svěřit její administraci do rukou apolitických technokratů. Ti mají na práci dostat vodu o co nejvyšší kvalitě k co největšímu množství lidí – a ti za to musí zaplatit odpovídající cenu. Bez toho by totiž nebylo možné modernizovat výrobny vody, vodovodní zařízení i rozvody a vybavit je nejmodernějšími technologiemi a softwarem a také nabídnout odpovídající ocenění těm, které se o celý systém starají.

Jedním z izraelských „vynálezů“ je nízkonákladové kapkové zavlažování využívající ke svému provozu zemské gravitace. Taková metoda snižuje spotřebu vody oproti stále ještě běžně provozovanému zaplavovacímu zavlažování o celou polovinu, zvyšuje výnosy a zároveň snižuje potřebu používání hnojiv, která vodu znečišťují.

Je možné, že při současné krizi a strmě rostoucích cenách svůj přístup k vodě v rámci šetření přehodnotíme a že další země, ať už velké, či malé, bohaté, či chudé, vnitrozemské, či s dlouhým pobřežím, se poohlédnou po zemích jako Izrael, které ho přehodnotily už dávno.