Na cestě k trvale udržitelným akvakulturám

Celosvětová spotřeba ryb se za poslední desítky let v podstatě zdvojnásobila a polovina této poptávky pochází právě z rybích farem, takzvané akvakultury. Předpovědní modely napovídají, že do roku 2030 už budou z rybích farem pocházet celé dvě třetiny ryb, jež lidé zkonzumují.

I když jsou zdravotní benefity konzumace ryb vzhledem ke znečištění světového oceánu v posledních letech často zpochybňovány, stále ještě platí, že jsou dobrým zdrojem omega-3 nasycených kyselin. Ryby samy ale tyto kyseliny nevytvářejí. Produkují je mikroskopické řasy žijící ve sladké i slané vodě. Býložravé ryby, jako jsou sardinky, ančovičky a slanečci, je získávají pojídáním těchto mikrořas společně s potravou a velké dravé ryby, například lososi a mořští okouni, pojídáním ryb býložravých. A jelikož losos a další oblíbené velké ryby potřebují omega-3 nasycené kyseliny k tomu, aby rostly, 30 až 50 procent krmiva, které se pro tyto ryby tradičně používá, sestává z namletých ryb a rybího oleje. Více než 50 procent světově získaného rybího oleje padne zpátky na krmivo pro lososy chované na rybích farmách.

To je jeden z důvodů, proč jsou rybí farmy po právu označovány za neekologické a na hony vzdálené principům trvalé udržitelnosti. Před dvaceti lety bylo zapotřebí tří tun krmných ryb k vyprodukování jedné tuny lososů. Třetina světového úlovku ryb dodnes putuje do výroby rybího krmiva a rybího oleje. V důsledku toho jsou krmné ryby masivně vylovovány, dokonce do té míry, že populace některých z nich byly kriticky zdecimovány. To má pochopitelně nedozírné dopady na celý potravní řetězec, neboť velké ryby jsou na těch malých coby zdroji své potravy bezpodmínečně závislé.

Rybí výkaly a krmivo, které ryby nestačí spořádat, propadávají klecemi do okolních vod a způsobují znečištění živinami, které obsahují. To vede k nadměrné spotřebě kyslíku v oceánských vodách, což následně stresuje či přímo zabíjí vodní živočichy. K tomu ještě antibiotika a pesticidy, jež se při chovu farmových ryb používají, mají neblahé dopady na zdraví života v moři, ale i lidí, kteří ryby a mořské živočichy konzumují. Odpad a krmivo, které se dostanou až na mořské dno, pak přímo na místě likvidují existující biodiverzitu.

Ryby namačkané v klecích jsou náchylnější ke stresu a tím pádem i k nemocem a napadení parazity, kteří se pak jednodušeji přenášejí na divoké mořské ryby. Občas dojde k úniku a chované ryby se spáří s divokými, v důsledku čehož může dojít ke snížení odolnosti divokých populací.

U pozemních chovných systémů jsou sice odpad a možná kontaminace okolního prostředí minimalizovány, nedochází tu k únikům a přenos nemocí na divoké druhy není dost dobře možný, ale na zajištění oběhu vody v chovných nádržích je zapotřebí obrovského množství energie a záleží také na tom, jakým způsobem se nakládá s odpadní vodou.

Dopady farmového chovu ryb jsou globální. Kvůli pěstování sójových bobů, z nichž se krmivo pro ryby také vyrábí, jsou každý rok vykáceny a na ornou půdu přeměněny čtyři miliony hektarů pralesa. Na jejich pěstování je zapotřebí i obrovského množství vody.

Chov krevet, provozovaný většinou ve slaných pobřežních vodách, má na svědomí zničení 38 procent světových mangrovových porostů.

Pete Malinowski, ředitel projektu Milion ústřic, jenž si vytyčil za cíl navrátit do vod newyorského přístavu milion ústřic, je přesvědčen, že akvakultura si svou špatnou pověst nezaslouží. „Většina akvakulturních operací je trvale mnohem udržitelnější než výroba živočišných krmiv,“ říká. „Ve skutečnosti je akvakultura mnohem ekologičtější způsob, jak získávat protein, než tradiční zemědělství,“ tvrdí. „Akvakultura stále páchá mnoho škod, ale zlepšuje se to. Lidé v oboru se vzdělávají a rozumí tomu, že není přípustné, aby se ryby chovaly způsobem, který poškozuje životní prostředí.“

Jednou možností je přestěhovat rybí farmy na otevřené moře, kde je čistá voda a silné proudy, které by odpad z farem i rybí parazity roznesly po velké ploše, na které se „ztratí“. Otevřené moře je také slanější a teplota je tu stálejší. Znamená to, že tu ryby nejsou vystaveny takovému stresu a méně podléhají chorobám, což výrazně snižuje používání antibiotik a očkování. Svou zkušenost s tím mají v Open Blue Sea Farms, kde v hluboko ponořených klecích na otevřeném moři u panamských břehů chovají kranasovce štíhlé: ti čtrnáct měsíců dorůstají do porážkové velikosti poté, co přišli na svět v líhních na pevnině.

Steve Page ze společnosti Ocean Farm Technologies navrhl aquapod, geodetický dóm dostatečně velký na to, aby se do něj vešlo několik stovek tisíc ryb. Farmy u havajského pobřeží využívají aquapodů k chovu kranasů oceánských. Aquapody jsou zatím na moři připoutány k vlečným člunům, z nichž jsou také obhospodařovány. V budoucnu by ale mohly být opatřeny vlastním pohonem a navigací GPS.

Oproti tomu rybí farmy na pevnině dnes už poměrně často využívají recirkulační systémy k recyklování používané vody. Ty spotřebovávají stokrát méně vody než tradiční systémy. Je tak také možné lépe kontrolovat kvalitu vody a předcházet nemocem a tím také používání antibiotik a další léčebné chemie. Dánsko je v používání recirkulačních systémů na světové špičce. Společnost Hallenbaek Damburg, která se věnuje chovu pstruha duhového, recirkuluje 96 procent své vody. Odpadní voda je přefiltrována a rybí odpad je používán na výrobu bioplynu nebo jako hnojivo.

Některé recirkulační systémy dokonce umožňují i chov ryb migrujících ze sladkých do slaných vod a zase zpátky v nádržích na pevnině tím, že kontrolou chemického složení vody proměňují prostředí podle potřeby ze sladkého na slané a naopak.

I přes veškerou snahu a pokrok má ale akvakultura před sebou velmi dlouhou cestu k trvalé udržitelnosti.