Environmentální fotografie je především osvětou

/ Zahraničí a technologie
Prestižní britský fotografický časopis British Journal of Photography za podpory společnosti Ecotricity vypsal grantovou soutěž Fractured Stories, otevřenou všem fotografům. Vítěz bude mít možnost svými fotografiemi zachytit dosud nevypovězené příběhy o soužití člověka a přírody ve Velké Británii. Fotografka Nichole Sobecki a fotografové Benoit Aquin a Toby Smith, kteří se o grant ucházejí, poodkrývají nejrůznější aspekty dlouhodobých projektů fotografování životního prostředí.

Jak změny klimatu postupují, přibývá i fotografií ukazujících nádherné krajiny, divoká zvířata i komunity zasažené globálním oteplováním. Méně běžné jsou pak soubory prací, které by se některými z těchto palčivých témat zabývaly do hloubky a dlouhodobě. Na rozdíl od jednorázové fotografie, jediného obrázku, odkrývají dlouhodobé projekty komplexní a mnohovrstevné problémy, kterým média třeba nevěnují dostatečnou pozornost nebo které je těžké zachytit běžnými statistikami či terminologií. Právě proto nabízí soutěž Fractured Stories vítěznému fotografovi či fotografce možnost věnovat se jedinému tématu po dobu šesti týdnů. Benoit Aquin, Toby Smith a Nichole Sobecki sdílejí, co pro ně dlouhodobé environmentální fotografické projekty znamenají.

O grant se ucházejí zkušení fotografové z celého světa

Fotografka a filmařka Nichole Sobecki žije v Nairobi a ve své práci se zaměřuje na témata zkoumající identitu, konflikt a lidská práva. Ve svém současném projektu, nazvaném Klima a konflikt, pátrá po dopadech zásadních environmetálních změn na životy obyvatel v Somálsku. Fotograf Toby Smith, žijící ve Velké Británii, se věnuje multimediálním projektům, které zkoumají životní prostředí. Témata, jimiž se zabývá, mají široký záběr: od ilegální těžby dřeva na Madagaskaru po nedostatek vody v Himálajích. Benoit Aquin, jehož současným domovem je kanadský Montreal, objíždí posledních 25 let svět a dokumentuje, jak těžké je někdy najít rovnováhu mezi lidskými potřebami a potřebami prostředí, ve kterém lidé žijí. Jeho poslední projekt Mégantic zkoumá traumata lidí i přírody, která způsobila havárie vlaku převážejícího surovou ropu v Lac-Mégantic, městě na východě kanadské provincie Québec.

Fotografie je mocným sdělovacím prostředkem

Tito tři ostřílení a zkušení fotografové považují fotografii za univerzální prostředek komunikace, jenž přesahuje jazykové i kulturní bariéry. „Fotografie, stejně jako ostatní umění, pokud se jí vtiskne nějaký hlubší smysl, může být velmi mocným sdělovacím nástrojem,“ říká Benoit Aquin. „Záleží na tom, jak vnímáme svět a jak mu rozumíme. Podle toho pak věnujeme svoji pozornost nejrůznějším problémům, ať už environmentálním, sociálním, či politickým.“

Toby Smith poukazuje i na to, k jak velkému množství lidí se fotografie v současné době internetu, sociálních sítí a chytrých telefonů dostane. Nichole Sobecki vnímá, že fotografie zpřístupňuje určité stavy a situace jinak zahalené rouškou nekonkrétních statistik a terminologie, činí je srozumitelnějšími a odtud už je pak blíže k činům a změnám. „Tváří v tvář příliš nepříjemným pravdám bývá lidskou přirozeností odvrátit se od nich a dělat, že se nás to netýká. Výzvou tedy je prolomit tento strach a vyburcovat lidi k akci,“zamýšlí se. „Čím konkrétnější ve svých dílech budeme, tím úspěšněji se nám bude dařit, abychom sebe i ostatní vyvedli z apatie a přivedli je k činům.“

Není možné zůstat vždycky objektivní

Všichni tři řeší zásadní otázku: jak reagovat na citlivé situace, které ve své práci dokumentují, a jak je zachycovat. Měli by zůstávat za každou cenu objektivní, nebo je nevyhnutelné, že bude jejich práce ovlivněna osobními názory a postoji?

Nichole Sobecki zdůrazňuje, jak moc je při setkání s jednotlivci nebo komunitami důležitá empatie a soucit. „Bez vcítění se do těch, kteří vám umožňují, abyste nějakým způsobem sledovali jejich život a naslouchali jejich pohledu na tu kterou věc, se neobejdete,“ vysvětluje. Sama přiznává, že její práce je vždycky subjektivní. „Nikdy bych si netroufla tvrdit, že jsem objektivní. Moje role je jít do určité situace a nějak ji okomentovat.“

Toby Smith se ve své práci snaží prezentovat neutrální a apolitické postoje, ale i on přiznává, že vzhledem k povaze některých projektů to není vždycky možné. Uvědomuje si i nevyhnutelné předsudky, kterým podléhá kvůli tomu, že pochází ze „západního“ kulturního prostředí: „Environmentální fotografové, stejně jako ochranáři a tvůrci legislativy, by jednoduše mohli být obviněni z arogance – už jen proto, že jim ta která záležitost připadá důležitá právě ze ,západníhoʻ pohledu.“

Důležitost výzkumu

Pro všechny tři je výzkum nedílnou součástí jakéhokoliv projektu, do kterého se pouštějí. Nichole Sobecki pracovala na projektech na celém světě. Ať už pracuje kdekoliv, vždycky si nejdříve udělá důkladný průzkum místních reálií. „Vyhledám si knihy nebo články, které mi pomohou, abych porozuměla historickému, politickému a ekonomickému kontextu,“ říká. „Kromě toho si myslím, že je důležité ponořit se do kultury místa – jeho umění, hudby a literatury, které skýtají obrovskou inspiraci.“

„Výzkum je zásadní,“ přidává se Toby Smith. Jeho výzkum začíná tím, že prozkoumá celou škálu zdrojů: internetové platformy, sociální média, filmy i práci ostatních fotografů a novinářů, aby odhalil mezery v pokrytí daného tématu a zajistil si tak, že výchozí bod jeho práce bude vždycky originální. „Nejdůležitější jsou ale osobní rozhovory s lidmi, se kterými se při své práci setkávám.“

Benoit Aquin přistupuje k práci trochu odlišně. „I já považuji výzkum za důležitý,“ říká. „Nemusí vždycky přímo souviset s tématem, na kterém pracuji, může s ním souviset jen nepřímo. V posledních letech jsem ve své práci filozofičtější a výsledkem je jakýsi duchovní podtón, který mou prací prostupuje.“

Jediná fotografie může mít obrovskou sílu, s tím všichni tři souhlasí. Shodují se ale také na tom, že aby vznikl komplexní a vypovídající projekt, je potřeba věnovat mu čas. „Fotografická esej, která vznikala v průběhu nějakého časového úseku, dodává příběhu větší uvěřitelnost, hloubku, pochopení i příležitost ukázat různé aspekty a vrstvy té které situace,“ míní Toby Smith. „Je jen velmi málo environmentálních příběhů, které se dají zachytit jedinou fotografií.“

Benoit Aquin, který každému ze svých projektů věnuje v průměru okolo pěti let, zdůrazňuje, že pokud máte čas, můžete projektu dovolit, aby se v jeho průběhu vyvíjel, a to po osobní i umělecké stránce. „Rostete společně, vy i váš projekt.“

Nichole Sobecki si dlouhodobých projektů váží proto, že jí umožňují, aby plně porozuměla vybranému tématu. „Porozumění přichází pomalu a možnost ponořit se do příběhu na měsíce, či dokonce roky přináší mnohem hlubší a emocionálnější propojení, které pak vyzařuje z výsledného díla,“ říká.