Sázení stromů nás může zachránit – záleží, jak ho děláme

A to bylo podle ní znamení. Blížíme se k okraji propasti a stromy by mohly zabránit tomu, abychom do ní nespadli. Pro Claire Duboisovou to byl tak silný zážitek, že společně se svou přítelkyní Bernadette Ryderovou založily organizaci TreeSisters a postavily se před nemalou výzvu: během následujícího desetiletí znovuzalesnit tropy.

Před šesti lety zafinancovala jejich tehdy nově založená charitativní organizace TreeSisters prvních 12 000 stromů tím, že přesvědčila anglické ženy, aby věnovaly malé finanční obnosy na podporu znovuzalesňovacích projektů v tropech. V současnosti TreeSisters vysazují každý rok okolo 2,2 milionu stromů na Madagaskaru, v Indii, Keni, Nepálu, Brazílii a Kamerunu.

Stromů stále ubývá

Celé je to ale složitější, než se zdá – než vzít semínka a semenáčky a prostě je dát do země. Nepůvodní dřeviny mohou představovat problém pro místní biodiverzity nebo obživu – anebo pro obojí. To, co je opravdu potřeba, není často vykonáno. Claire Duboisová se k současnému zalesňovacímu nadšení staví poněkud rezervovaně. Připomíná, že Spojené národy se už v roce 2014 zavázaly, že do letošního roku sníží odlesňování o celou polovinu. Namísto toho se svět odlesnil v rekordním množství a jen za rok 2018 přišel o panenský deštný prales o velikosti Belgie, což je třetí největší úbytek od roku 2001, kdy se údaje o odlesňování začaly zaznamenávat. Znovuzalesňování podle ní skrývá nejrůznější pasti. Například tolik vychvalované vysazování stromů drony. „Všichni věří tomu, že chytré technologie nás zachrání,“ říká Claire Duboisová, „ale významné množství materiálu potřebného k výrobě těchto technologií leží právě pod posledními věkovitými lesy na planetě.“

Organizace TreeSisters proto odmítá drony používat. „Pro nás je důležitý vztah mezi lidmi a stromy, neboť právě to, že tento vztah nebyl kultivován, má za vinu současné masové odlesňování. Potřebujeme, aby se lidé s lesy znovu propojili.“

I filozofie činnosti TreeSisters je proto jiná: podporují místní komunity v tropech, aby k znovuzalesňování využívaly stromy, které jsou v tropech původní. „Pás tropických deštných pralesů planetu ochlazuje a je pro ni zdrojem dešťů,“ vysvětluje Claire Duboisová. „Díky němu je planeta pro nás obyvatelná.“

Zázrak jménem mangrovník

Například na Madagaskaru pomáhá charita TreeSisters s projektem Eden, v jehož rámci místní vysazují zpustošené mangrovníky a suché opadavé lesy na severozápadním pobřeží ostrova. Mangrovníky představují pro místní i světový ekosystém svého druhu zázrak: chrání místní komunity před pobřežními záplavami a zároveň zabraňují odplavování půdy do oceánu, čímž vlastně ochraňují korálové útesy před poškozením. Slouží také jako rybí líhně, a co je nejspíš nejdůležitější a co naznačuje stále větší množství studií, zachytávají čtyřikrát více uhlíku než deštné pralesy. Jen mezi lety 2000 a 2015 bylo kvůli zničení mangrovových porostů uvolněno do vzduchu stejné množství uhlíkových emisí, kolik jich za rok vyprodukuje celá Brazílie.

Projekt Eden zaměstnává místní, aby sbírali mangrovové výhonky. Ty většinou padají z mateřských stromů do bahna nebo je voda odnese k jinému břehu, kde mohou zakořenit a vyrůst. Také čistí mangrovové porosty od naplaveného dřeva, které semenáčky ničí.

„Naše činnost vlastně spojuje dva cíle v jednom: znovuzalesnění a potlačení chudoby,“ říká Jamie Shattenberg, který projekt Eden na Madagaskaru řídí. „Pokud chcete znovuzalesňovat a pominete místní lidské problémy, kterými chudoba často je, těžko se doberete úspěchu, protože když už lidé nemají žádný jiný způsob obživy, obrátí se k lesu.“

Dřevěné uhlí, nebo živý strom?

Obnova mangrovových porostů není lehká. V rámci projektu Eden jsou mangrovníky vysazovány téměř výhradně jen na státní a komunitní půdě podél pobřeží, za podpory místních vesnic. Většina mangrovových hájů roste na místech, která nikomu nepatří, ale místní lidé si přesto osobují právo zakládat tu krevetové farmy nebo kácet stromy, aby získali materiál na stavbu nebo na výrobu dřevěného uhlí.

„Dřevěné uhlí ničí v současné době mangrovníky opravdu nejvíce,“ říká Jamie Shattenberg. „Jakmile je mangrovový porost jednou pokácen, trvá generace, než znovu vyroste. Mezitím začne bahno erodovat, zabíjet korálový útes a celý destruktivní cyklus začíná. Měli jsme tu pytláky stromů a na některá místa jsme museli postavit hlídky. Dřevěné uhlí je neutuchající problém, který nezmizí jen tak přes noc, neboť velmi velká část madagaskarských domácností ho potřebuje k vaření. Jako kdybyste Angličanům nebo Francouzům řekli, ať teď hned skončí s benzínem. Nejdřív musíte najít jiný zdroj topiva a zpřístupnit ho lidem. Pak je tu také ,mafieʻ, která obchod s dřevěným uhlím řídí. Ochranou mangrovníků jim saháte na peníze a to se jim pochopitelně nelíbí.“

Přesto je Jamie Shattenberg optimista. Věří, že viditelné změny madagaskarského životního prostředí, které projekt přináší, změní i lidské vnímání celé situace. „Obrovská území tu byla obnovena a místní si začínají všímat změn v populaci ryb a krabů. Jsme svědky toho, jak se mění povědomí i přístup k mangrovovým lesům. Lidé si začínají uvědomovat, že je potřeba, aby je chránili. Pro sebe, pro Madagaskar i pro zbytek světa.“