Válka nešetří životy, domovy ani životní prostředí

Římské a asyrské armády, aby se postaraly o úplnou kapitulaci svých nepřátel, údajně prosypávaly pole na dobytých územích solí. Jde o první zmínky o použití herbicidu ve vojenství. Země se tak stala neobhospodařovatelnou. A země, která nemůže dávat úrodu, je i dnes jedním z nejděsivějších a nejhorších environmentálních následků války.

Dnes se válčí jinak než dříve a z rozsáhlých dopadů války na životní prostředí se země vzpamatovávají velmi dlouho. „Technologie se změnily a jejich potenciální efekt je velmi odlišný,“ říká Carl Bruch, ředitel mezinárodních programů z washingtonského Institutu environmentálního práva. Poznamenává, že moderní chemické, biologické a jaderné zbraně by dokázaly na životním prostředí napáchat obrovské škody. Zatím máme štěstí, že se tak nestalo v nějakém větším měřítku. „Je to ale velká hrozba,“ varuje. A současná válka na Ukrajině, největší obilnici Evropy, tuto hrozbu začíná naplňovat. A válka na Ukrajině není jediná válka v současném světě.

Ztráta a devastace habitatů

Zatím nejznámější spočítaný dopad války na životní prostředí pochází z války ve Vietnamu, kde Spojené státy rozprášily herbicidy nad lesy a mangrovovými močály, v nichž se ukrývala guerillová vojska. Odhadem tu bylo použito 20 miliónů galonů herbicidu, který zničil 4,5 miliónu akrů venkovské půdy. Některé vietnamské regiony se z této rány nevzpamatovaly dodnes.

Když pak válčení způsobí masivní exodus obyvatelstva, mohou být výsledné dopady na životní prostředí skutečně katastrofické. Rozsáhlé odlesňování, nekontrolovaný lov, půdní eroze, kontaminace vody a země lidským odpadem – k tomu všemu dochází, když jsou lidé nuceni opouštět své staré domovy a hledat nové.

Během války ve Rwandě v roce 1994 se velká část tamějšího národního parku Akagera otevřela uprchlíkům. Následkem toho tu byly vybity antilopy koňské i antilopy Derbyho.

Invazivní druhy

Vojenské lodě, nákladní letadla a dodávky často nepřevážejí jen vojáky a munici, ale také nepůvodní rostliny a živočichy. Ty se pak mohou rozšířit na novém území a začít odtamtud vytlačovat původní druhy. Ostrov Laysan, ležící v Tichém oceánu a patřící k americké Havaji, býval kdysi domovem vzácných druhů rostlin i živočichů. Během druhé světové války byly ale na ostrov zavlečeny krysy, které málem vyhubily místní populace šatovníka laysanského a chřástal laysanský díky nim vyhynul úplně. Společně s krysami se na ostrov nastěhovaly i traviny rodu Cenchrus, které odsud vytlačily trsy původních travin, které šatovníci i chřástalové potřebovali k hnízdění.

Kolaps infrastruktury

Cesty, mosty, nejrůznější zařízení a další infrastruktura bývají ve válečném konfliktu prvními cíli a první bývají zničené. Většina z nich není přímo součástí životního prostředí, ale často bývají terčem útoků i vodohospodářská zařízení včetně čistíren odpadních vod. Regionální kvalita vody je v případě jejich zničení tragická. V roce 1990 během bojů v Chorvatsku byly vybombardovány chemické továrny a čištění chemického odpadu z těchto továren bylo vyřazeno z provozu. Toxiny pak nekontrolovaně proudily do oceánu až do konce konfliktu.

Zvýšená produkce

I životní prostředí regionů, které nejsou do války přímo zapojeny, ale podílejí se na jejím potravinovém, zbrojařském a dalším zásobování, se může ocitnout pod velkým tlakem. Za první světové války přišly Spojené státy o velká území své divočiny, která musela ustoupit pěstování pšenice a bavlny, a stejně tak o lesy, které byly vykáceny kvůli obrovské potřebě dřevěných výrobků a komponentů pro válečné účely.

Dřevo v Libérii, ropa v Súdánu a diamanty v Sieře Leoně – to všechno je dnes těženo vojenskými oddíly. „Představují zdroje, za které je možné nakoupit další zbraně,“ vysvětluje Carl Bruch.

Taktika spálené země, lov a pytláctví

Jméno strašlivé ale bohužel velmi oblíbené a velmi účinné válečné taktiky odkazuje k dobám, kdy spálená země znamenala spálenou úrodu a budovy, kde se nepřátelské armády mohly ukrývat a živit. Dnes se tak označuje jakákoliv environmentálně destruktivní strategie. Aby zastavili postup japonských vojsk během čínsko-japonské války (1937 – 1945), vyhodili Číňané dynamitem do vzduchu hráz na Žluté řece. Utopily se tisíce japonských vojáků, ale také tisíce čínských sedláků a zaplaveny byly milióny kilometrů úrodné orné půdy.

Stejně tak když si postupující armáda musí sama obstarávat obživu cestou, děje se tak lovem větších zvířat, která se nestíhají rychle rozmnožovat. Tragické jsou proto dopady vleklého válečného konfliktu v Súdánu a s ním spojeného pytláctví v národním parku Garamba hned za hranicemi ve vedlejší Demokratické republice Kongo. Nastal okamžik, kdy se zdejší sloní populace ztenčila z 20 000 na 5 000 a zbývalo tu jen 15 bílých nosorožců.