Život po jaderné katastrofě

Výzkumy oblastí postižených nejkatastrofičtější jadernou explozí v dějinách lidstva ukázaly, že navzdory radiaci, která je tu stále přítomna, se divočině v okolí Černobylu daří. Počet losů, jelenů a divokých prasat je v běloruské části uzavřené černobylské zóny podobný jako ve čtyřech přilehlých nekontaminovaných rezervacích. A to všechno navzdory původním hypotézám, že dlouhodobé vystavování jaderné radiaci zvířecí populaci zdecimuje. „Naše každodenní chování i samotné obývání míst na planetě a s tím související činnosti, jako je zemědělství a lesní hospodářství, ničí divokou přírodu více než nejhorší jaderná katastrofa na světě,“ říká Jim Smith, profesor z katedry environmentálních věd na univerzitě v americkém Portsmouthu, jeden z autorů studie o stavu divoké přírody černobylské zóny. „Nesnažíme se tím říci, že jaderné havárie jsou dobré, to určitě nejsou. Ale podává to výstižný obraz toho, že činnostmi, které dennodenně vykonáváme, vyvíjíme velký tlak na životní prostředí a poškozujeme ho. Všichni to víme a tato studie je zajímavým vykreslením celé této situace.“

Jaderná havárie nezničila černobylský ekosystém

Exploze reaktoru 4, ke které došlo 26. dubna 1986, zabila několik desítek zaměstnanců elektrárny a záchranářů. V prvních týdnech a měsících po výbuchu zapříčinila vysoké dávky radiace, která měla neblahé dopady na zdraví a rozmnožování zvířat v černobylské zóně.

Ale poté co běloruské autority a vědci analyzovali dříve nezveřejněné záznamy zvířecích stop a letecké snímky, neshledali na nich autoři zmíněné studie otištěné v časopise Current Biology žádné známky dlouhodobého dopadu radiace uniklé při katastrofě na počet zvířat žijících v černobylské zóně. „Černobyl napáchal spousty škod na lidech. Sociální a ekonomické dopady byly obrovské. Pokud to pomineme – pokud to vůbec můžeme pominout – těžko nás něco přesvědčí, že černobylská katastrofa skutečně zničila zdejší ekosystém coby celek,“ říká Jim Smith.

Množství zvířat v černobylské zóně bylo před havárií pravděpodobně nižší, než je dnes, neboť oblast byla tehdy poměrně rozvinutá. Dařilo se tu průmyslu, zemědělství i lovu. „Samozřejmě je možné, že radiace má na zvěř stále ještě nějaké negativní dopady. Na jejich množství ale žádný vliv nemá,“ konstatuje Jim Smith.

Někteří vědci výzkum zpochybňují

Anders Pape Møller z univerzity Paris-Sud ale celý výzkum zpochybňuje. Nezdá se mu, že by takové údaje nebyly celé desítky let po havárii zveřejněny a nárůst zvířecí populace v černobylské zóně přičítá tomu, že divokým zvířatům se nyní v celé Evropě daří lépe, než tomu bylo v době jaderného výbuchu. „Stavy divoké zvěře v posledních desetiletích vzrůstají na většině evropského území. A v Černobylu to není jiné. Zajímavá otázka naopak je, zda je tento nárůst v Černobylu větší než například v Německu, Francii nebo Skandinávii,“ argumentuje a zamýšlí se. Møller se výzkumu černobylské oblasti věnuje od roku 1991 a publikoval studie o negativních dopadech, jaké tu radiace má na hmyz a ptáky. „Nemám jediný důvod očekávat, že má jiné dopady na jiný druh zvířat.“

V Černobylu se daří i rostlinám

Nejen divoký zvířatům, ale také rostlinám se v Černobylu daří. Už několik málo let po havárii by se dalo těžko hádat, k jaké katastrofě tady došlo. Opuštěné ulice v okolí bývalé jaderné elektrárny byly zarostlé stromy, keři a liánami. Vědci objevili změny v proteinech sójových bobů vypěstovaných nedaleko Černobylu, které by mohly objasnit, jak se vlastně rostlinám podařilo přežít navzdory dlouhodobému vystavení radiaci po jaderné katastrofě. Jejich výzkum by pak mohl vést k tomu, že jednoho dne budeme schopni pěstovat úrodu odolnou vůči radiaci.

Po výbuchu reaktoru byl radioaktivní materiál z elektrárny roznesen po okolní krajině. Některé radioaktivní látky jako například cesium, v ní zůstávají dodnes. Průzkumy ukázaly určité deformace, které se ve zdejší divoké přírodě objevily, ale i přes původní devastaci bezprostředně po výbuchu se tu flóře dobře daří. Na první pohled by nikoho nenapadlo, že se tady odehrála katastrofa takového rozměru. Na výzkumu toho, jak rostliny havárii přežily, pracovali vědci ze slovenské Akademie věd v Nitře.

Zdá se, že rostliny se umí před radiací chránit

Vysadili sójové boby pouhých pět kilometrů do trosek jaderné elektrárny. Identickou výsadbu pak provedli také sto kilometrů od továrny, kde byly hodnoty cesia 163krát nižší. Po několika měsících sóju sklidili a analyzovaly protein, který obsahovala.

Sója z radioaktivní zóny vypadala zvláštně už předtím, než vědci analyzovali její obsah. Byla dvakrát těžší, ale zase pomaleji nasávala vodu oproti svým „kolegyním“ vyrostlým v méně radioaktivním prostředí. Na molekulární úrovni byly boby ještě zvláštnější. Rostliny z radioaktivní zóny obsahovaly třikrát více proteinu, který rostliny ochraňuje před těžkými kovy tím, že je na sebe navazuje. Obsahovaly také o 32 % více látky, jež je známa z lidské krve, kde při vystavení radiaci snižuje chromozomální abnormality. Odlišovaly se i další proteiny, zabezpečující klíčení rostlin. Zdá se tedy, že rostliny jsou schopny samy sebe ochránit před radioaktivním zářením. Výzkum toho, jak si rostliny s vystavením radiaci dokážou poradit, by v dlouhodobém horizontu mohl vést k tomu, že budeme umět pěstovat úrodu odolnou vůči radioaktivnímu záření . To je vzhledem k rostoucímu zájmu o nukleární energii ve světě určitě na místě.