Francouzská Loira potřebuje volně téct

Desítky let výstavby nejrůznějších struktur umožňujících splavnost řeky spolu s průmyslovou těžbou písku zapříčinily pokles vodní hladiny v korytě Loiry a narušení přirozených stanovišť zdejší flóry i fauny. Ve snaze o nápravu těchto chyb z minulosti se projekt zaměřoval na tři hlavní oblasti: úpravu či odstranění více než 700 historických staveb na řece a v ní, opětovné otevření a zprovoznění vedlejších ramen řeky a vybudování 500 metrů dlouhé podvodní struktury navržené tak, aby zpomalovala proud v řece, zadržovala sediment a zvedla hladinu řeky, aniž by zvýšila riziko povodní.

V následujících dekádách by projekt měl pokračovat propojením vedlejších říčních ramen tak, aby se v nich mohlo usadit až 1,5 milionu metrů krychlových sedimentu. Díky takovému kroku by se přirozeně podpořila biodiverzita, včetně některých – pro řeku ikonických – druhů, jako je například bobr evropský.

Inovace, věda a zapojení veřejnosti

Realizaci tak velkého a náročného projektu musela předcházet pečlivá příprava. K té kromě jiného posloužil podrobný model stavby v měřítku 1 : 100, archeologické studie a rozsáhlé debaty s veřejností. Logistické strategie vlastní realizace se v co největší možné míře opíraly o lokální možnosti v blízkosti řeky, čímž se výrazně snížila výsledná ekologická stopa stavební fáze projektu.

Právě tato úzká spolupráce s místními úřady, národními partnery, vědeckými institucemi a Evropskou unií vyústila v to, že Loira je dnes opravdu dobře připravena čelit klimatickým výzvám a jít příkladem budoucích podobných projektů realizovaných v duchu trvalé udržitelnosti.

Ach, ta Loira!

Dějiny celého zdejšího regionu jsou neodmyslitelně spjaty s řekou, která se tu kouzelně vine krajinou.

Loira je nejdelší francouzská řeka. Pramení v oblasti Ardèche a poté, co přes tisíc kilometrů meandruje napříč dvanácti různými okresy, se vlévá do Atlantského oceánu. Loira tu není jedinou řekou, ba naopak – nachází se tu mnoho dalších vodních toků a všechny jsou přítoky Loiry: Cher, Indre, Vienne, Authion, Thouet a Layon. Každý z přítoků je něčím osobitě charakteristický. Loira, Vienne a Thouet se snadno vylévají ze břehů. Indre je naopak mnohem klidnější řekou a Authion se nejumělejším tokem celé oblasti, neboť byla ve dvacátém století regulována, aby se ve stejnojmenném údolí mohla pěstovat zelenina a réva.

Voda tu dává krajině specifický ráz i mírnost místnímu klimatu. Jak se hladina řeky i jejích přítoků v průběhu věků zvedala a zase klesala, usazeniny říčního dna údolí zúrodňovaly. Díky tomu se tu daří zemědělství, pěstuje se tu zelenina, květiny i vinná réva, pase se tu dobytek, pastviny a sečené louky typicky dotvářejí krajinu podél říčních břehů.

Od roku 2000 je Údolí Loiry zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Hráze

Oproti všeobecnému přesvědčení není Loira „poslední divokou řekou v Evropě“. Je sice pravda, že v jejím povodí nebyla nikdy vybudována tak hustá síť kanálů jako třeba na Rýnu anebo Rhôně, ale stojí na ní příliš trvalých vodních děl na to, aby se o ní nedalo tvrdit, že je lidskými zásahy úplně nepoznamenaná.

V dávných dobách Loira zaplavovala celé Authionské údolí. Od dvanáctého století se tu ale postupně budovaly hráze, které dnes řeku drží bezpečně ve svém korytě. Při procházce okolo řeky jsou hráze perfektně vidět – dnes se totiž místy zvedají i deset metrů nad úroveň říční hladiny a vede po nich státní silnice.

Soužití s řekou

Jakýmsi pomyslným centrem údolí je soutok Loire a Vienne, které se pyšní i dvěma „nejkrásnějšími vesnicemi Francie“: Montsoreau a Candes-Saint-Martin. A je to právě v Candes, kde se z letohrádku vysoko na kopci dá pozorovat celá ta úchvatná scenérie řeky a jejího okolí.

Pod krásným povrchem není všechno úplně ideální. Dva tisíce let lidské činnosti v údolí si vybraly svou daň v podobě znečištění a narušení přirozených cyklů a právě to se Francouzi tímto velkým projektem na obnovu přirozeného toku Loire snaží napravit. Řeka si to zaslouží, mají jí co vracet.