V Hřensku se chodí po opravených cestách

/ Reportáže
V romantickém kaňonu říčky Kamenice u Hřenska kdysi vládlo nerušené ticho a lidé zdejší soutěsky navštěvovali zřídkakdy. Většinou sem zavítali lovci, dřevorubci a rybáři, kteří tu hledali něco jiného než přírodní krásy. Dnes je všechno jinak a cesty, prošlapané nohama návštěvníků, kteří tu posledních více než sto let hledají právě a jen je, už bylo potřeba opravit. Díky podpoře z OPŽP to bylo možné.

Soutěsky na řece Kamenici nejspíš nenavštívil jen málokdo. Příběh, který se skrývá za jejich dechberoucí nádherou ale každý nezná. Historicky mívala říčka Kamenice velký význam pro plavení dříví a při zimních tazích pstruhů a lososů nastávaly rybářům zlaté časy. Překročení úzké rokle s divokou říčkou bylo možné pouze na několika málo místech. Nejschůdnější z nich bylo u Dolského mlýna, kde se dalo projet i s povozem. Níže po proudu býval další přechod. Zde stával masivní klenutý most, přes který vedla stará kostelní cesta z Vysoké Lípy do Růžové. Další kostelní cesta vedla z Růžové do Mezné a říčku překračovala v místech Mezního můstku. Obce Vysoká Lípa a Mezná patřily k farnosti Růžová, o níž je zmínka již z roku 1352. Z obou obcí se po kostelních stezkách chodilo přes kamenickou soutěsku na nedělní bohoslužby, nosily se tudy děti ke křtu i nebožtíci na hřbitov.

S rozmachem turistického ruchu a zpřístupňováním romantických míst přišly na řadu i soutěsky Kamenice. První projížďky na člunech zavedl roku 1881 Franz Fiedler. Na loďky se nastupovalo u někdejší pily v Srbské Kamenici a plavba k jezu u Dolanského mlýna trvala necelých třicet minut. Provoz na této soutěsce, zvané Ferdinandova, byl zastaven kolem roku 1940.

O zpřístupnění soutěsek se postaralo pár dobrodruhů

 

Historie zpřístupňování soutěsek u Hřenska začala jednou dobrodružnou plavbou. Roku 1877 se pět dobrodruhů v hřenské hospodě U zeleného stromu vsadilo, že soutěsky zdolají na voru. U Dolského mlýna si vyrobili vor z klád, se kterým projeli obávaným úsekem mezi skalami místy, jimž se tenkrát říkalo ,konec světaʻ. Čtyři metry dlouhé plavidlo dopravilo posádku bez úhony až do Hřenska a tím byly položeny základy ke zbudování jedné z nejvýznamnějších turistických atrakcí naší země.

Po této první, objevné plavbě následovaly další a zájem o sjíždění a zhlédnutí kdysi tajuplné soutěsky vzrůstal. Když došlo z místní iniciativy k provizornímu zpřístupnění rokle, rozhodl se majitel panství vyhovět Horskému spolku a na vlastní náklady soutěsku otevřel pro širokou veřejnost.

Během zimy 1889–1890 italští dělníci v soutěsce vylámali a vystříleli stezky a tunely a vybudovali lávky nad vodou. Jez postavený na místě staré vodní zdrže zadržoval vodu zhruba 900 metrů dlouhého Claryho jezera až k srubové restauraci. Slavnostní otevření se uskutečnilo 4. května 1890. Od té doby se přírodními krásami Edmundovy, dnes Tiché, a o osm let později otevřené Divoké soutěsky každoročně těší zástupy návštěvníků.

Soutěska dostala nové stezky k výročí

V letošním roce slaví Divoká soutěska 120. výročí svého otevření. I k tomuto výročí směřovaly nezbytné opravy, které si některé úseky cesty mezi soutěskami už opravdu zasluhovaly. S nápadem na opravy cest soutěskami přišel starosta Hřenska Zdeněk Pánek. „Důvodem byl především havarijní stav galerií, po kterých návštěvníci procházejí Divokou soutěskou,“ vysvětluje Ilona Mišejková z obecního úřadu v Hřensku, která měla projekt na starosti. Pro Hřensko to byla první zkušenost s žádáním o dotaci z OPŽP, hodnotí ji jako kladnou a bezproblémovou. Při přípravě projektu se vycházelo především z požadavků na kvalitní a bezpečný pohyb návštěvníků soutěsky. „Do projektu musely být zahrnuty požadavky Národního parku České Švýcarsko a Povodí Ohře coby vlastníků dotčených nemovitostí, především s ohledem na ochranu životního prostředí a ochranu ohrožených druhů fauny a flóry na tomto území,“ doplňuje paní Mišejková. Po doložení potřebných dokumentů zažádala obec v roce 2015 o dotaci v rámci 10. výzvy OPŽP. „Z této výzvy jsme bohužel nebyli uspokojeni, neboť jsme nesplnili podmínku přijatelnosti s ohledem na přesné znění zahrnutí názvu projektu do seznamu projektů NP České Švýcarsko,“ přibližuje. V roce 2016 byla vyhlášena nová výzva k podání žádosti, obec ji tehdy znovu podala a tentokrát byla úspěšná. Projekt se mohl uskutečnit.

Cesty v soutěskách dostaly nový kabát

V průběhu realizačních prací musela být stezka do Divoké soutěsky zcela uzavřena, neboť ty přístup do ní znemožňovaly. „Stavební práce byly s ohledem na umístění stavby značně ztíženy, a to především při manipulaci s materiálem a pracovníky realizačních firem, kdy byl materiál dovážen kolečky a donášen ručně někdy až do vzdálenosti dvou kilometrů,“ popisuje Ilona Mišejková. V průběhu realizace došlo k demontáži stávajících pochozích ocelových plechů, ocelové nosníky byly opraveny a natřeny protikorozním nátěrem a na ně byly položeny dubové fošny, které v současné době tvoří pochozí plochu galerií. Stávající zkorodované a leckde neúplné kovové zábradlí bylo nahrazeno nový, dubovým, které zapadá do přírodního rázu I. zóny národního parku České Švýcarsko. „Dále byly provedeny výspravy stávajících cest tak, aby byl zpříjemněn pohyb návštěvníků po rovné ploše,“ uzavírá Ilona Mišejková výčet provedených prací. „V průběhu realizace projektu pracovali na některých místech dělníci zavěšeni na lanech, aniž by se dotýkali galerií,“ dodává zajímavost z průběhu prací.

Hřensko je s výsledkem projektu spokojeno

Oprava stezek měla za cíl usměrnění návštěvníků v I. zóně národního parku. Jedná se o jednu z nejcennějších a nejzachovalejších lokalit s výskytem rostlinných společenstev vázaných především na tok řeky. Mnoho vzácných druhů je zároveň předmětem ochrany národního parku, s jejichž péči a ochranou počítá samotný plán péče. Přínosem projektu je podle Ilony Mišejkové zabezpečení pohybu návštěvníků v celé délce pěší cesty směřujícím z turistické trasy od Mezní louky (pro úsek z Mezní louky na Mezní můstek byla žadatelem a příjemcem dotace z OPŽP Správa NP České Švýcarsko) a dále do Edmundovy soutěsky tak, aby neopouštěli vymezenou trasu v I. zóně NP České Švýcarsko. „Samotný projekt nás po obsahové stránce plně zaujal a bezvýhradně uspokojil naše požadavky, vše v souladu se stanoviskem Správy NP České Švýcarsko,“ hodnotí Ilona Mišejková. „Dle našeho názoru jsou galerie v současné době zhotoveny z přírodních materiálů, které jsou více v souladu s okolní krajinou a zapadají do této lokality více než původní ocelové plechy a kovové zábradlí, jež ohrožovaly životní prostředí parku,“ dodává.

V případě vyhlášení další výzvy na usměrňování pohybu návštěvníků v národních parcích v rámci OPŽP by Hřensko podle jejího mínění neváhalo a zažádalo by o další dotaci. „Zaměřili bychom se na opravu cest a zábradlí v soutěskách,“ plánuje.