Záchranná stanice je zvířecí nemocnice

Vítá nás ředitel záchranné stanice Petr Orel. Vcházíme do krásné opravené budovy, která vypadá jako menší zámek. Je to bývalá fara z první poloviny osmnáctého století, kterou se podařilo místní organizaci ochránců zvířat zachránit a zrekonstruovat. Teď v budově samotné funguje Dům přírody Poodří, ale hlavně je zázemím pro záchrannou stanici a přilehlá zahrady a další stavby slouží jako azyl pro divoká zvířata v nouzi. A těch se v Bartošovicích vystřídá hodně. „Ročně je to přes dva tisíce zvířat. Lidé volají stále častěji,“ popisuje Petr Orel a z čísel je jasné, jak velký to musí být zápřah. Pohotovostní telefon drnčí co pět minut a člověk, který má zrovna výjezdovou službu, se nezastaví.

Modus operandi je velmi podobný. Po telefonu se snaží zaměstnanci stanice zjistit co nejvíce informací. Pokud to situace vyžaduje, vyjíždějí pak na místo pro zvíře v nouzi. Zhruba v pětině případů lidé přivezou zraněného tvora do Bartošovic sami. Na stanici se scházejí případy z velkého území. Spádovou oblastí je celý Moravskoslezský kraj (bez Bruntálu a Rýmařova), část Zlínského a část Olomouckého kraje.

Když vycházíme z budovy, zrovna přijíždí výjezdové auto. Ošetřovatelé vyndávají papírové krabice, ve kterých přivezli zraněná zvířata. „Máme za sebou dvě stě kilometrů, teď ještě jedeme do Valašského Meziříčí a do Hranic,“ hlásí řidič pick-upu. To je dalších skoro sto kilometrů. Při pohledu na hodinky je jasné, že posádka dorazí hodně pozdě. Jak podotýká ředitel stanice Petr Orel, bez obětavých a nadšených zaměstnanců by to nešlo, protože na výplatní pásce nevidí tolik peněz jako v jiných zaměstnáních. Rozpočet si musí stanice poshánět z různých veřejných zdrojů, nějaké příjmy si zajistí sama výukovými programy pro školy a návštěvníky. V období koronaviru ale tato aktivita padla, což udělalo díru do rozpočtu.

Bez ohledu na finanční rozvahu přibývají další poraněná zvířata. Některá popálil proud, jiné srazilo auto nebo je potkala jiná nehoda. „Hlavním smyslem naší činnosti je jejich návrat do přírody. Daří se to tak z padesáti až pětapadesáti procent,“ popisuje ředitel Petr Orel. Stanice pomáhá nejčastěji ptákům, například poštolkám, puštíkům, kalousům, rorýsům, útočiště tam nacházejí ale i savci, nejčastěji ježci. Petr Orel popisuje, že už ve stanici měli na dvě stě druhů zvířat včetně těch nejohroženějších.

Zvířecí nemocnice

„Záchranná stanice funguje taková nemocnice pro zvířata,“ vysvětluje zástupce ředitele Jan Kašinský, který nás areálem provází. První zastávkou pro přijatá zvířata je ošetřovna. Vcházíme do ní, vypadá jako skromně vybavená veterinární ordinace. Je vidět, že přístroje nejsou nejnovějšího data, ale všechny slouží. Z jednoho vykukují týden staré jiřičky, v dalším jsou dvě rorýsí ptáčata, vedle leží zahřívána strakatá vajíčka. Na tomto místě se zjistí zdravotní stav a rozhodne se, zda pacienti potřebují k veterináři do Nového Jičína.

Dalším mezistupněm je pobyt v podkroví jedné z budov. Tam míjíme desítky pelechů a klecí. V jedné je mládě veverky, vedle jsou ježečci, mládě drozda a další mláďata. V kotci leží na zemi káně. „Má něco s páteří. Někdy se stane, že je to jenom otok a zvíře se za pár dní vzpamatuje, tak uvidíme,“ popisuje Jan Kašinský.

Přecházíme do větších voliér. V nich se zachránění ptáci, teď už větší, takzvaně rozlétávají. K jídlu dostávají živé myši. „Aby se naučili, že jídlo před nimi také může utéct,“ říká Jan Kašinský. Spolu tu jsou skupiny ptáků, trochu to připomíná ptačí tábor. Je tu družstvo kalousů nebo tým poštolek. Ty už za pár týdnů vypustí do volné přírody.

Nejsou zde jen ptáci, v uzavřeném a před veřejností skrytém výběhu jsou srnčata. O kus dál, tentokrát už méně schovaní, jsou čápi. Jsou po úrazu, nemohou létat, ale spolehlivě fungují jako adoptivní rodiče. Kolem nich se motají čápata, která se následně dostanou do volné přírody. A pak se možná vrátí jako jeden čapí pár, který si v době naší návštěvy vyhlédl komín hlavní budovy jako nejlepší místo pro postavení hnízda. V komíně se ale běžně topí a pro čapí hnízdo není vhodný, takže čápi spíše přidělali ochranářům další vrásky.

Stálá expozice

Čápi bydlí ve stálé expozici. Ta je připravena pro zvířata, která už se nemohou do přírody vrátit. Míjíme puštíka bělohlavého, kterému elektřina spálila křídlo. Skrze plot na nás kouká vydra, kterou připlavila velká voda. „Zvykla si na lidi, po vypuštění do přírody by mohla být nebezpečná,“ vysvětluje Jan Kašinský. V Bartošovicích už samec žije čtyři roky, dokonce pro něho postavili expozici s tekoucí vodou.

Jiným dlouholetým obyvatelem je samice orla skalního. V roce 1998 ji zabavili inspektoři nezodpovědnému majiteli. Protože odmala žila v zajetí, není možné ji vypustit. „Myslí si, že je člověk, byla by nebezpečná. Mezi našimi chovateli si vyhlédla i svého partnera. Ten ji může chodit krmit a nic mu neudělá. Nás ostatní považuje za vetřelce a chce nás zabít. Tak to prostě je,“ konstatuje Jan Kašinský. Když je potřeba pravidelné vyšetření či nějaká nepříjemná procedura typu broušení zobáku, orlí milec z řad ošetřovatelů se toho nezúčastní. „Pamatuje si, kdo jí co udělal. A nemůžou si to u ní rozházet všichni,“ podotýká zástupce ředitele.

Ve voliérách míjíme další obyvatele, kteří se do přírody nemohou vrátit. Jsou tu motáci, krkavci, havrani, puštíci a další. V rybníčku plave vydra, která má ještě šanci, že nový domov v přírodě najde. Dostává živé ryby, aby se naučila lovit.

Záchranná stanice už pomohla tisícům zvířat a další na její pomoc čekají. Když opouštíme bránu, potkáváme otce s dcerou, kteří mají cosi v papírové krabici. Když ji otevřou, kouká z ní opeřené mládě. „Je to nějaký dravec. Našli jsme ho na chodníku, dali jsme mu žížalu k večeři,“ popisuje otec. „Je to malá poštolka, nejspíše vypadla z hnízda. Žížala není ideální, ale poštolka to snese,“ říká a přebírá krabici s dětským nápisem Pipinka. Díky práci záchranářů bude možná Pipinka za pár týdnů lovit myši.