Lyžování je ohroženo klimatickou změnou, zároveň k ní ale přispívá
Švýcarské středisko Anzère je často označováno jako „nejzelenější“ lyžařský areál v Evropě. Ale začátek loňské sezóny tu nebyl vůbec jednoduchý. Stejně jako mnoho dalších níže položených středisek muselo Anzère vzhledem k nedostatku sněhu a deštivému počasí koncem prosince roku 2022 a pak začátkem ledna uzavřít některé své sjezdovky.
Alpy totiž v loňském roce během Vánoc a okolo Nového roku zažily teplotní rekordy, kdy se teploměry na severozápadě země vyšplhaly až na 20,9 °C. „Bylo neobvykle teplo,“ připomíná ředitelka kanceláře turistického ruchu v Anzère Stephanie Dijkmanová. „Ve vesnici nezůstal téměř žádný sníh a nedalo se tam sjet na lyžích. Přiznávám, že to ve mně vyvolává značné obavy.“ Naštěstí pak záhy začalo sněžit, právě včas, aby středisko přivítalo ty, kteří rádi lyžují mimo vánoční svátky, perfektními podmínkami.
Ačkoli loni v Anzère všechno dobře dopadlo, je to scénář, který se jako zlé znamení vznáší nad celým lyžařským odvětvím. Vedení mnohých rezortů je jasné, že mají pouze dvě možnosti: buď zavřít, anebo přizpůsobit model svého provozu tak, aby byl životaschopný i navzdory vzrůstající hrozbě klimatických změn. Jak je ale možné přežít ve stále se oteplujícím světě?
Kromě nejrůznějších opatření na snižování emisí a s nimi souvisejících investic do zdrojů obnovitelné energie i výstavby největší elektrárny na dřevo v Evropě se v Anzère dívají ještě dále – do světa, ve kterém už se nebude lyžovat, protože nebude sníh.
„Je nám jasné, že musíme středisko připravit pro nadcházející roky,“ říká Stephanie Dijkmanová. „Více investujeme do cyklokrosových a horolezeckých tras i turistických stezek. Klademe větší důraz na aktivity, které můžeme nabídnout bez ohledu na to, zda je zima, anebo léto.“
Lyžování je ohrožený druh
Klimatická změna mění lyžování v ohrožený druh trávení volného času. Lyžařská sezóna se zkracuje a bílé svahy se stoupající teplotou zelenají. Dešťové přeháňky začínají převládat nad sněhovými a ze sjezdovek jsou rozčvachtaná blátoviště.
„Jak teplota stoupá, v atmosféře se drží více páry a to způsobuje častější deště,“ vysvětluje Marie Cavittová, glacioložka a klimatoložka z univerzity v belgickém Louvainu. „Když stoupne teplota, vodní pára klesá v podobě deště namísto sněhu,“ dodává. „A to je to, co se děje v lyžařských střediscích v nadmořské výšce pod 1600 metrů. Prší tam daleko častěji a deště rozpouštějí i případný ležící sníh.“
Dalším neblahým jevem vyvolávajícím obavy je ubývání ledovců. Mnohá alpská střediska jako například Tignes ve Francii jsou na ledovcích existenčně závislá – kvůli sněhové pokrývce, ale také proto, že jim slouží coby zásobárny vody. Očekává se, že do roku 2100 ledovce z evropských Alp téměř úplně zmizí. Do konce století bychom tak mohli přijít o celých 94 % z nich. Jedno jde pak ruku v ruce s druhým. Jak teplota stoupá, ledovce tají rychleji a sněhových srážek ubývá. Tání ledovců může vést k povodním a lavinám, které ničí klíčovou infrastrukturu lyžařských středisek. Stejně rychle tak ubývají zdroje vody, využívané komunitami, které v horách žijí.
Tyto faktory přispívají i k tomu, že se lyžařská sezóna zkracuje. „V Anzère došlo během třiceti dnů ke zkrácení jen o několik málo dnů,“ říká Stephanie Dijkmanová. „Ale v některých lyžařských střediscích se sezóna zkrátila o celé týdny a to už bude mít velké dopady na celý provoz.“ Střediska tak dělají možné i nemožné, aby mohla fungovat po celou sezónu a poskytla klientům takové lyžařské podmínky, jaké očekávají. Za dokonalou bílou pokrývkou ale stojí stovky hodin práce obřích sněhových děl. Podle studie z Basilejské univerzity budou muset resorty ležící v polohách okolo 1800–2000 metrů nad mořem stále více spoléhat na umělý sníh pro to, aby horní části svých sjezdovek udržely pod sněhem po dobu zhruba sto dní v kuse, zatímco spodní části možná už nebude možné uvádět do provozu. Taková snaha o zajištění podmínek k lyžování ale povede do roku 2100 k 79% zvýšení spotřeby vody. A to by mohlo vyvolat konflikt mezi lyžaři a komunitami, které v horách žijí a vodu potřebují využívat například na provoz vodních elektráren.
Z toho všeho jasně vyplývá, že lyžovat bude ještě nějakou dobu možné, ale finance vynakládané na udržení provozu lyžařských středisek dramaticky porostou. Sněhová děla chrlící umělý sníh a stejně tak rolby, které každou noc upravují světové lyžařské svahy, spotřebovávají obrovské množství energie i fosilních paliv. V současné době neexistují žádná sněhová děla, která by mohla být poháněna palivy z obnovitelných zdrojů. „Všechna nynější opatření, prováděná proto, aby se celý byznys, který umožňuje lyžování na svazích celého světa, adaptoval na měnící se klima v horách, paradoxně dodávají do ovzduší tak velké množství oxidu uhličitého, že klimatické problémy ještě zhoršují a umocňují,“ odhaluje Marie Cavittová nepříjemnou pravdu. Sněhové pluhy a rolby mají na svědomí zhruba 60 % z celkového množství uhlíkových emisí, které dané středisko svým provozem vyprodukuje. Sněhová děla přidávají dalších 25 %. Lanovky až takové znečištění nepředstavují, protože střediska se snaží jejich provoz zajišťovat elektřinou získávanou z obnovitelných zdrojů.
Nemalým provozním háčkem je pak skutečnost, že umělý sníh je možné vyrábět jen v teplotách pod 1 °C. Právě proto muselo v loňském roce tolik alpských středisek své svahy uzavřít: bylo příliš teplo na to, aby se umělý sníh dal vyrábět.
Ač by tedy mnozí z nás určitě rádi dál žili ve světě, v němž se dá každou zimu vyrazit na svah a pořádně si zalyžovat, je načase si přiznat, že v nepříliš daleké budoucnosti to pravděpodobně už jednoduše nebude možné.
