Co nám přináší tání grónského ledu

Souběžně s tím, jak v Grónsku roztávají ledovce, stoupá hladina světového oceánu. Za zhruba polovinou ztráty ledu stojí odtrhávání ledovců od okrajů ledové masy, druhá polovina mizí jejich táním z povrchu. Vědci se snaží rozklíčovat, co přesně stojí za rostoucím tempem tohoto tání. Jde totiž o proces, který nám naznačuje, co se v příštích letech stane se světovým oceánem a jaký dopad to bude mít na naši společnost. Mario Tedesco, mořský a polární geofyzik, je jedním z těch, kteří tání grónského ledu mapují a zkoumají.

V létě loňského roku se proto vydal na další grónskou expedici. Tentokrát ho doprovázel Paolo Colosio, mladý, ale velmi zkušený polární výzkumník z univerzity v italské Brescii, a novinářka Elizabeth Kolbertová, oceněná v roce 2014 Pulitzerovou cenou za svou knihu Šesté vymírání. Základnou pro expedici se jim stalo město Kangerlussuaq na západním pobřeží, které je domovem asi 500 obyvatel a kde se také nachází letiště pro mezinárodní lety do Grónska.

„Dříve jsem na expedice létal helikoptérou,“ vzpomíná Mario Tedesco. Masový turismus se ale nevyhnul ani takovému místu, jako je Grónsko, a to se v posledních letech výrazně propsalo do cen, ale i celkové dostupnosti takového transportu. „Tentokrát pojedeme k ledu po hrbolaté cestě, kterou tu postavili v osmdesátých letech na testování automobilů na ledu,“ povzdychne si.

Grónská krajina je návyková, pohled na ni nikdy neomrzí. Zvuk ledu křupajícího pod nohama, bělostný led všude na dohled, krajina, která je nádherná a měsíční zároveň. Vyvolává emoce stejně jako vědecké otázky. „Stát v této krajině je jako stát tváří v tvář zvířeti, jehož druh vymírá. Obrovskému a majestátnímu, ale křehkému a bezbrannému proti útoku maličkých, ale mocných molekul oxidu uhličitého, které lidé vypouštějí do atmosféry. Být tady je privilegium a kletba zároveň,“ vystihuje Mario Tedesco, co na expedici prožívá.

Nové a dokonalejší satelity společně se stále výkonnějšími předpovědními klimatickými modely a umělou inteligencí v současnosti umožňují výzkumu postupovat kupředu mílovými kroky a rozumět tomu, co tání grónských ledovců způsobuje. V některých případech už je vlastně ani nepotřebujeme. Nemusíme už čekat, abychom se dozvěděli, co nás na některých místech planety čeká. Extrémní dopady počasí v podobě záplav a požárů nám jen v posledním roce ukázaly, jak moc život obyvatel pobřežních oblastí závisí na tom, co se děje právě v Grónsku. Grónská sněhová pokrývka je svým způsobem stroj času, který nám skrze led nabízí pohled do minulosti a také vhled do toho, co se s naší planetou a městy, ve kterých žijeme, bude dít.

Zaklínadlo jménem albedo

Na první pohled se zdá logické předpokládat, že stále větší množství ledové pokrývky, která v Grónsku roztává, má na svědomí stoupající globální teplota. To je samozřejmě pravda, ale nejde jen o to. Děje se toho mnohem víc. Jedním z faktorů, který tání významně ovlivňuje, je množství sluneční energie, již arktický led vstřebává. Říká se mu albedo, z latinského albus neboli bělost. Jde o efekt, který všichni známe z parných letních dnů – je rozdíl, jestli si v takový den oblékneme bílé, nebo černé tričko. To samé platí pro Grónsko, které v závislosti na cyklu tání/zamrzání a množství srážek buď tmavne, nebo světlá. Když nasněží, ostrov se ochlazuje, neboť sníh odráží sluneční záření, které na něj dopadá, zatímco v narušeném cyklu tání a zamrzání už se to neděje v dřívější potřebné míře. Pouhým okem to není viditelné, ale kdybychom byli schopni vidět infračervené světlo, zjistili bychom, že sníh s nadměrným táním „tmavne“. Tání převažuje nad následným zamrzáním, do tmavšího sněhu proniká více slunečního záření, než by ho bílý sníh odrážel, a dochází tak k jakémusi „kanibalismu tání“, kdy sníh vlastně pohlcuje sám sebe.

Dalším přispěvatelem ke ztrátě albeda v některých arktických oblastech je vítr. Na rozdíl od tmavnoucího sněhu jsou jeho důsledky viditelnější: větrné poryvy zanášejí sněhovou pokrývku popelem, prachem a pískem. Ta je pak tmavší a zase o něco náchylnější k tání. Sluneční paprsky miniaturní částečky tohoto tmavého materiálu zahřívají, ony pak způsobují tání ve svém bezprostředním okolí a vytvářejí okolo sebe malé loužičky vody. Tyto loužičky se zvětšují, prohlubují a spojují s dalšími loužičkami, až vytvoří mikrojezírka o velikosti od několika centimetrů po několik metrů v průměru, v nichž zahřívání nečistot, složených z řas, bakterií, vesmírného prachu a dalších odolných organizmů, podporuje další roztávání ledu.

Je možné zastavit rozjetý vlak?

„Analyzovat získaná data bude trvat měsíce,“ říká Mario Tedesco. „Už nyní ale předběžně víme, že údaje, které jsme na této expedici nasbírali, napomohou dalšímu zlepšení předpovědních klimatických modelů i získávání satelitních dat. To jsou dobré zprávy. Špatné zprávy jsou, že ledovec se za poslední rok ztenčil o několik metrů, což je o mnoho více, než tomu bylo v předchozích letech,“ hodnotí prvotní výsledky výzkumu.

Celou situaci ještě zhoršují změny v proudění vzduchu, ke kterému v posledních letech nad Arktidou dochází. Úbytek albeda naneštěstí doprovází větší množství sluneční energie, která na led dopadá. Změny v arktické atmosféře spojované s klimatickou změnou přinášejí také větší počet bezmračných dnů nad mnoha oblastmi, kde už tání postupuje rychleji, než by bylo přirozené, a tak ho ještě urychlují.

Tání grónského ledu se dá přirovnat k vlaku řítícímu se z kopce. Albedo je kopec, ze kterého se vlak řítí, a zvětšující se objem slunečního záření je palivo, které tento vlak pohání. Čím více paliva bude vlak dostávat, tím bude rychlejší, až se nakonec stane nezastavitelným.