Kód dobré praxe – zkušenost polského Krakova

Zelené zóny významným dílem přispívají ke zlepšení kvality života v každém městě, a to jak pro lidi, tak pro přírodu. Vytvořit je a následně o ně pečovat je ale možné jen ve vzájemné spolupráci a koordinaci všech, kteří drží karty v rukou – obyvatel, podnikatelů i radních. V polském Krakově taková víceúrovňová kooperace vyústila v celou škálu nejrůznějších iniciativ. Jednou z nich je Kód dobré praxe, který zabezpečuje zlepšení životních podmínek pro opylující hmyz.

(text)

Opylující hmyz je lidským konáním nemálo ovlivňován a většinou bohužel negativně. Právě pokles populací opylovačů v posledních letech ukazuje, jak důležité je sáhnout po efektivních opatřeních na jejich ochranu. Krakovský Kód dobré praxe je soubor konkrétních řešení, která se zaměřují právě na ochranu opylujícího hmyzu. Pro správnou ochranu opylovačů je zásadní si uvědomit, že pokud to má být ochranu účinná a smysluplná, je potřeba, aby se na ní podíleli všichni, kdo ve městě žijí, ať už sedí v zastupitelstvu, pracují či podnikají, anebo tu teprve chodí do školy. A právě proto krakovský Kód dobré praxe vytvořili sami krakovští občané.

Při jeho sestavování vycházeli z poměrně dlouholeté praxe s nejrůznějšími iniciativami na ochranu opylovačů, které ve městě probíhaly. Dnes je Kód dobré praxe jednak souborem mapujícím tyto jednotlivé aktivity a zároveň je také návodem, který svým způsobem určuje, jakým směrem se ochrana opylujícího hmyzu bude v následujících letech ubírat.

Z konkrétních aktivit podporujících ochranu opylovačů je tu zanesena péče o přírodní habitaty chráněné zákonem, k nimž patří ekologicky cenná území, krajinářské parky a oblasti spadající do soustavy Natura 2000. Dále je tu vytyčeno za cíl přeměnit některé tradiční městské trávníky na květinové louky. V dalším důležitém bodě je zmíněn zákaz chemického ošetřování městské zeleně, čímž by se výrazně zmírnily negativní dopady na hmyzí populaci ve městě.

Dokument v neposlední řadě zmiňuje nejen promyšlený výběr rostlin pro budoucí výsadbu, ale také výměnu stávající zeleně za takovou, která výskyt opylujícího hmyzu více podporuje, vytváření již zmíněných květinových luk, ale také přirozených zón, komunitních a školních zahrad. A právě zakládání zahrad při základních školách, tzv. Garden with Class, je v Kódu dobré praxe zdůrazňováno jako jeden z klíčových kroků pro vytváření vhodných podmínek pro život opylovačů ve městě. Pramení z přesvědčení, že člověka je nutné vést k ochraně přírody již v nejranějších letech života.

Nakonec dokument zmiňuje také budování i velmi malých, ale neméně důležitých koutků a zákoutí přírody, například v podobě hmyzích hotelů postavených z přírodních materiálů či ponechávání mrtvého dřeva v zelených zónách města, ale také poskytnutí ptačích pítek a fontán těm, kteří si je rádi nainstalují do své zahrádky nebo na své terasy.

Nebylo to vůbec jednoduché, ale stálo to za to

Mnohé z krakovských aktivit na ochranu městské přírody a konkrétně opylujícího hmyzu jsou v Polsku jedny z prvních svého druhu vůbec.

Jejich zavádění nebylo mnohdy jednoduché. Jeden příklad mluví za všechny: přeměna tradičních trávníků na květinové louky představovala nemalou výzvu. Nejprve se narazilo na nedostatek firem, které by se takovou činností zabývaly. Bylo potřeba vybrat optimální luční směsi, které by v Krakově prospívaly, a zaškolit pracovníky údržby, kteří se o dnes již vzešlé a prosperující louky starají. Další výzvou bylo přesvědčit krakovské občany, že květnaté louky nejenže podporují rozmanitost druhů, které v přírodě města žijí, ale že jsou také prospěšné lidskému zdraví. Vysetí květnatých luk na místech bezprostředně přiléhajících rušným městským komunikacím totiž navíc přímo přispívá ke snižování sekundárního znečišťování vzduchu. Ty nepocházejí z primárního zdroje, jakým jsou automobily anebo třeba továrny, ale vznikají až poté, co polutanty z těchto zdrojů reagují v atmosféře s dalšími molekulami a vytvoří tak nový polutant.

Ovšem přesvědčit krakovské, že je potřeba odstranit původní trávníkové drny, připravit půdu a následně ji osít a čekat několik měsíců na kýžené výsledky – to byla opravdu velká výzva. Vytrvalost, houževnatost a víra, že to všechno má smysl, nakonec přinesly své ovoce. Pestrobarevné rozkvetlé louky si krakovští občané okamžitě oblíbili a koncept se rozšířil i do ostatních polských měst.

Dlouhý zástup pochybností a výzev tím ale neskončil. Na řadě se ocitly změny ve způsobu, jakým o nově vzniklé louky a přirozená přírodní zákoutí ve městě pečovat. Louky se nesečou zdaleka tak často jako trávníky a některá místa bylo vhodné zanechat v rámci možností jako bezzásahová. To bylo pro městské obyvatele poněkud kontroverzní a někteří se k takovému přístupu stavěli s nelibostí, neboť v něm spatřovali pouze jinak pojmenované zanedbávání, zatímco jiní pro něj našli dostatečné pochopení. I toto byla cenné zkušenost, kdy krakovští pochopili, jak důležité je dojít na základě možných kompromisů ke vzájemnému porozumění, aniž by bylo nutné upustit od vytyčených cílů. Ukázalo to také, jak zásadní roli v realizaci takového projektu, stejně jako každého podobného, hraje osvěta, vzdělávání a komunikace. Je pěkné, že v Krakově se to podařilo, louky kvetou, hmyz prospívá a s ním vlastně i celé město. Stačí se jen inspirovat a odrýpnout první drn.